Poskytování služeb v rámci EU
Olga Holubová

-
§ 9, § 10 až 10g, § 10j, § 94, § 95 a § 108 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané
hodnoty, v platném znění (dále jen ZDPH),
-
Čl. 43 až 59a, 144, 146, 196 a 214 Směrnice Rady č. 2006/112/ES
(dále jen Směrnice),
-
Prováděcí nařízení Rady č. 282/2011/ES (dále jen Nařízení).

K 1. lednu 2010 se po více než třiceti letech fungování společného
systému DPH v Evropském společenství zcela změnila pravidla pro určování místa
plnění při poskytování služeb. Ustanovení upravující místo plnění jsou v
principu kolizní normou, jež stanoví, který stát má právo na vybrání daně z
přidané hodnoty z konkrétní transakce. Kdyby tato norma neexistovala, mohla by
být daň ze služby vyžadována jak státem poskytovatele, tak státem příjemce
služby, a tak by docházelo k dvojímu zdanění nebo případně i k nezdanění služby
v žádném ze zúčastněných členských států. Pravidlem je, že nárok na vybrání
daně má pouze ten členský stát, v němž je místo plnění. To je v mnoha případech
určeno právní fikcí, někdy však závisí na místě fyzického poskytnutí služby. V
roce 2010 byl nastartován několikaletý proces změn v pravidlech pro určování
místa plnění. Následující text je určen k jejich vysvětlení, upozornění na
ustanovení skýtající možnost dvojího výkladu, na povinnost registrace a
zdaňování (uvádění služby do souhrnného hlášení) a na odkazy na daňových
dokladech (upozorňuji, že ustanovení týkající se daňových dokladů by měla
projít zásadními změnami, s jejichž účinností se počítá od r. 2013). Tematicky
je tento článek omezen na obchodování v rámci EU, většina pravidel však platí i
pro transakce, jichž se účastní osoby ze třetích zemí. Ustanovení o místě
plnění týkající se obchodu se třetími zeměmi nejsou v textu zmíněna.

Status příjemce služby (§ 9
odst. 3 ZDPH)
Pro určení místa plnění při poskytování většiny služeb musí její
poskytovatel rozlišovat, zda je osoba, které je služba poskytnuta (dále jen
příjemce služby nebo odběratel), osobou povinnou nebo osobou nepovinnou k dani.
Místo plnění se totiž posuzuje v každém uvedeném případě jinak. Služby, v nichž
je příjemcem osoba povinná k dani, jsou v dalším textu pro zjednodušení
označovány zkratkou B2B (business-to-business) a pro služby, jejichž
příjemcem je osoba nepovinná k dani, je použita zkratka B2C (business-to-consumer).
Osobami povinnými k dani pro účely určení místa plnění u služeb
jsou kromě osob, které jsou uvedeny v § 5 odst. 1 ZDPH (tj. osoby
uskutečňující ekonomickou činnost, např. podnikatelé, pronajímatelé, apod.)
ještě další dvě skupiny osob. V prvním případě jde o osoby, které při některých
úkonech jednají v postavení osoby povinné k dani a při jiných nikoli (§ 9 odst. 3 písm. a) ZDPH).

Příklad 1
Odběrateli služby jsou obec nebo úřad, které vykonávají jak
ekonomickou činnost (například pronájem nemovitostí), tak činnost, která není
za ekonomickou považována (např. výkon veřejné správy) a při níž proto nejsou
osobami povinnými k dani. Bez ohledu na to, ke které z oněch dvou činností
službu využijí, považují se pro účely určení jejího místa plnění za osoby
povinné k dani. Služba poskytnutá takovým osobám tedy patří do kategorie
B2B.

Příklad 2
Odběratelem služby je fyzická osoba-podnikatel, který je současně i
jednatelem společnosti s ručením omezeným. Uskutečňuje tedy současně dva druhy
činností: ekonomickou činnost (podnikání) a činnost, která není předmětem daně
(činnost jednatele). Bez ohledu na to, ke které z oněch dvou činností službu
využije, považuje se pro účely určení jejího místa plnění za osobu povinnou k
dani. Služba poskytnutá takové osobě tedy patří do kategorie B2B.

Příklad 3
Stejná fyzická osoba, o níž byla řeč v předchozím příkladu (tj.
podnikatel a současně jednatel), použije poskytnutou službu pro osobní
spotřebu. I když to ze zákona o DPH přímo nevyplývá, je transakce, která je
využita pro osobní spotřebu osob povinných k dani nebo jejich zaměstnanců,
považována za transakci B2C. Jde o pravidlo, které stanoví Směrnice, ale které
nebylo do zákona o DPH implementováno. Ustanovení § 9 odst. 3 písm. a)
ZDPH však je nutno v tomto smyslu vykládat.
Druhou skupinou osob, které se pro účely určení místa plnění
považují za osoby povinné k dani, jsou osoby identifikované k dani podle § 96 a 97 ZDPH nebo osoby, které mají podle
odpovídajících ustanovení lokálních zákonů o DPH přiděleno DIČ v jiných
členských státech. To jsou vždy pouze právnické osoby, které nevykonávají
žádnou ekonomickou činnost (tedy nejsou osobami povinnými k dani ve smyslu § 5 ZDPH), ale byly registrovány k DPH,
protože pořídily z jiného členského státu zboží nad stanovený limit (v ČR je to
326 tis. Kč), zboží podléhající spotřební dani nebo nový dopravní
prostředek.

Příklad 4
Odběratelem služby je výzkumný ústav, který neprovádí žádnou
ekonomickou činnost (tj. je osobou nepovinnou k dani) a který není
identifikován k dani (nemá přiděleno DIČ). Uvedená služba bude posouzena
jako transakce B2C.

Příklad 5
Odběratelem služby je výzkumný ústav, který neprovádí žádnou
ekonomickou činnost (tj. je osobou nepovinnou k dani) a který je
identifikován k dani (má přiděleno DIČ). Uvedená služba bude pro účely
určení místa plnění posouzena jako transakce B2B.
V případech, kdy je kategorie transakce (tj. B2B nebo B2C) pro
stanovení místa plnění rozhodující (viz další kapitoly tohoto textu), měl by
odběratel jako důkaz, že službu odebírá v postavení osoby povinné k dani a
nikoli v rámci osobní spotřeby (např. na dovolené) poskytnout dodavateli své
DIČ, případně jiný doklad (např. výpis z obchodního či živnostenského
rejstříku, apod.). Může se totiž stát, že příjemce služby z EU, ač je osobou
povinnou k dani (a to jediné je při určení místa plnění směrodatné), nebude
ještě při přijetí služby k dani registrován, protože mu registrační povinnost
vznikne až v důsledku přijetí předmětné služby. V takovém případě nemusí být
DIČ příjemce služby okamžitě k dispozici (bude teprve přiděleno, zpravidla
během několika dnů). Podle čl. 214 Směrnice má totiž každý členský stát u
služeb podle základního pravidla povinnost přidělit DIČ jak poskytovateli, tak
příjemci služeb.
Nahoru Služby s místem plnění podle základního pravidla (§ 9 odst. 1 a 2 ZDPH)
Princip aplikace základního pravidla, resp. obecného ustanovení, a
výjimek z tohoto pravidla se oproti roku 2009 nezměnil. Postup plátce při
určování místa plnění konkrétní služby by měl být takový, že nejdříve hledá
zkoumanou službu ve výjimkách (§
10 až 10k ZDPH) a nenajde-li ji tam, určí místo plnění podle
základního pravidla (§ 9 ZDPH).
Stejným způsobem postupoval plátce i v roce 2009 a dříve. Na rozdíl od
předchozí úpravy se však od roku 2010 řídí základním pravidlem mnohem větší
množina služeb a navíc, jeho použití je poněkud komplikovanější. Jinak se
stanoví místo plnění v transakcích B2B a jinak v transakcích B2C. Podle § 9 odst. 1 ZDPH je místem plnění v
transakcích B2B místo, kde má příjemce služby sídlo nebo místo podnikání
nebo provozovnu, je-li služba poskytnuta provozovně.
V transakcích B2C je dle § 9 odst. 2 ZDPH místem plnění místo, kde má osoba poskytující službu sídlo nebo místo podnikání, případně
provozovnu, je-li služba poskytnuta prostřednictvím provozovny. Základním
pravidlem se řídí místo plnění např. u poradenských služeb, administrativních
služeb, u nájmu movitých věcí (s výjimkou krátkodobého dopravních prostředků),
u poskytnutí práv k využití, apod.

Příklad 6
Český plátce DPH poskytne poradenskou službu osobě povinné k dani se
sídlem na Slovensku, která však není k dani registrována. Vzhledem k tomu, že
odběratelem je osoba povinná k dani, jedná se o transakci B2B. Místo plnění je
ve státě odběratele (na Slovensku), a to bez ohledu na to, zda je příjemce
služby registrován na Slovensku k dani či nikoli. Jak jsem už uvedla, je
povinností každého členského státu přidělit odběrateli služeb s místem pl nění
podle § 9 odst. 1 ZDPH DIČ. Slovenský
odběratel je povinen podat žádost o registraci k DPH před přijetím služby a má
povinnost zdanit přijatou službu pomocí reverse-charge. V této souvislosti
upozorňuji, že podle čl. 196 Směrnice je povinen přiznat daň ze služeb podle § 9 odst. 1 ZDPH vždy příjemce
služby, pokud je z jiného státu než poskytovatel a služba není osvobozena od
daně. Poskytovatel služby má naopak povinnost uvést službu podle základního
pravidla s místem plnění v jiném členském státě do souhrnného hlášení, pokud je
příjemce k dani registrován (může totiž např. povinnost registrace zanedbat,
nebo může být špatně implementována Směrnice do lokálního zákona o DPH) a
služba není osvobozena od daně. Důvodem je možnost kontroly, zda byla služba
zdaněna, porovnáním souhrnného hlášení na straně poskytovatele a přiznání k DPH
na straně příjemce služby. Na dokladu bude mimo jiné uvedeno také ustanovení,
podle něhož je místo plnění ve státě příjemce (tj. § 9 odst. 1 ZDPH, popř. i čl. 44
Směrnice) a ustanovení, podle něhož je přiznání daně povinností příjemce služby
(tj. čl. 196 Směrnice).

Příklad 7
Český plátce nakoupil licenci (tj. službu poskytnutí práva k
využití) od osoby registrované k dani v Rakousku. Místo plnění je podle § 9 odst. 1 ZDPH v ČR, daň je
povinen přiznat příjemce služby podle § 108 odst. 1 písm. b) ZDPH.
Rakouský poskytovatel uvede službu do svého souhrnného hlášení.

Příklad 8
Podnikatel se sídlem v ČR, neplátce DPH, poskytuje tlumočnické
služby osobě registrované k dani v Dánsku. Místo plnění je podle § 9 odst. 1 ZDPH ve státě příjemce
služby (tj. v Dánsku), také povinnost přiznat daň má příjemce služby podle § 196 Směrnice. Poskytovatel se naopak
stává podle § 94 odst. 11 ZDPH plátcem dnem poskytnutí služby a stíhá ho registrační povinnost podle § 95 odst. 6 zákona o DPH. Službu
uvádí ve svém souhrnném hlášení.
Pozn.: V této souvislosti doporučuji sledovat schvalovací proces
návrhu novely zákona o DPH, s jejíž účinností se počítá od r. 2013. Podle
navržených změn by měl mít podnikatel uvedený v příkladu možnost zachovat si
pro ostatní plnění v rámci ČR status neplátce.

Příklad 9
Český plátce – dopravce poskytne službu přepravy zboží ze Švýcarska
do Francie, francouzské osobě povinné k dani. Místo plnění je podle § 9 odst. 1 ZDPH (resp. podle čl.
44 Směrnice ve Francii, ale protože se jedná o službu související s dovozem
zboží, měla by být osvobozena podle čl. 144 Směrnice. Francouzský příjemce
nebude přiznávat daň z této služby, český poskytovatel službu neuvede do
souhrnného hlášení. Při té příležitosti upozorňuji, že osvobození se plošně
uplatňuje v rámci EU i na jiné služby, např. na služby finanční nebo
pojišťovací (čl. 135 Směrnice).

Příklad 10
Nizozemský dopravce poskytl přepravu zboží z ČR na Ukrajinu českému
plátci. Místem plnění je dle § 9 odst. 1 ZDPH stát příjemce
služby (ČR), avšak služba je osvobozena podle § 69 ZDPH. Na faktuře od dopravce bude
pravděpodobně uvedeno, že místo plnění je podle čl. 44 Směrnice (nebo podle
odpovídajícího ustanovení belgického zákona o DPH) v ČR, avšak vzhledem k
osvobození nebude český příjemce služby zdaňovat v ČR pomocí reverse-charge
(osvobození doloží např. smlouvou o přepravě nebo jinak) a nizozemský
poskytovatel nebude službu uvádět v souhrnném hlášení. Přeprava zboží při
vývozu by měla být osvobozena od daně ve všech státech EU podle čl. 146 odst. 1
písm. e) Směrnice.

Příklad 11
Český plátce přijme reklamní službu od provozovny německé osoby
registrované k dani, která je umístěna v ČR. Službu poskytne přímo tato německá
provozovna umístěná v ČR s pomocí vlastních zaměstnanců. Místo plnění je podle § 9 odst. 1 ZDPH v ČR, českou daň z
přidané hodnoty přiznává provozovna ve svém českém přiznání k DPH (provozovna
je totiž ze zákona plátcem) a uvádí ji na faktuře. Český příjemce nezdaňuje dle § 108 odst. 1 písm. b) ZDPH (reverse-charge), protože službu neposkytla osoba povinná k dani neusazená v
tuzemsku ve smyslu § 108 odst. 2 ZDPH, ale
poskytl ji plátce (tj. česká provozovna německého subjektu), který má povinnost
přiznat daň podle § 108 odst. 1 písm. a) ZDPH.

Příklad 12
Český plátce poskytne poradenskou službu týkající se zaměstnávání
cizinců v ČR německému občanovi (tj. osobě nepovinné k dani). Místo plnění
poradenské služby se řídí základním pravidlem uvedeným v § 9 odst. 2 ZDPH, podle něhož je v
transakcích B2C ve státě poskytovatele služby (tj. v ČR). Podle § 108 odst. 1 písm. a) ZDPH je
povinen přiznat daň plátce, který plnění uskutečnil. Poskytovatel proto
vystavuje fakturu s českou daní na výstupu.
Nahoru Služby související s nemovitostí (§ 10 ZDPH)
Služby vztahující se k nemovitosti jsou jednou z pěti výjimek ze
základního pravidla, u nichž nezáleží na osobách, které se transakce zúčastní.
Jinými slovy – tyto výjimky platí jak pro kategorii služeb B2B, tak pro služby
B2C.
Místo plnění u služeb souvisejících s nemovitostí se oproti roku 2009
nezměnilo a beze změn zůstává i jejich rozsah. Do jejich demonstrativního výčtu
byly sice s novelou 2010 doplněny služby ubytovací, udělení práv na užívání
nemovitosti a služby přípravy a koordinace stavebních prací, ale věcně k žádné
změně nedochází, neboť podle převažujících výkladů se i u těchto služeb
postupovalo v roce 2009 shodně. Mezi služby pokryté ustanovením § 10 ZDPH tak patří výstavba, opravy a
rekonstrukce budov, vypracování s tím souvisejících projektů, nájem nebo jiné
umožnění použití nemovitosti (mýtné, věcná břemena, apod.). Charakteristická
pro tyto služby je vazba na konkrétní nemovitost. V některých státech se za
službu související s nemovitostí považuje i služba skladovací. ZDPH však v
tomto ohledu mlčí, ani ministerstvo financí nevydalo v této souvislosti žádnou
informaci. Ani výklady odborné veřejnosti nejsou zatím sjednoceny.
Problémy mají plátci obvykle i s rozhodováním mezi službou spočívající
v práci na movité věci, na straně jedné, a službou vztahující se k nemovitosti,
na straně druhé. Obvykle se jedná o montáž nebo opravy různých technologií
spojených s budovou. Na úrovni EU není k dispozici žádné vodítko, proto plátcům
nezbývá, než při určení, co je či není součástí nemovitosti, respektovat § 120
ObčZ alespoň do doby, než věc vyřeší SDEU .
Je důležité, aby si plátce, který služby vztahující se k nemovitosti
poskytuje nebo přijímá, uvědomil, že výjimka uvedená v § 10 ZDPH stanoví pouze místo plnění, určí
tedy stát, který má právo (a povinnost) vybrat daň. Ustanovení však už neřeší,
která ze dvou zúčastněných osob (poskytovatel či příjemce) má povinnost přiznat
a zaplatit daň. Vzhledem k tomu, že v tomto ohledu ponechává čl. 194 Směrnice
členským státům volnost (narozdíl od služeb podle základního pravidla), je
třeba hledat odpověď na tuto otázku pouze v lokálním zákoně (tj. v zákoně o DPH
toho státu, v němž je místo plnění dané služby). To je také důvod, proč se tyto
služby neuvádějí do souhrnného hlášení. Ne vždy totiž zdaňuje příjemce
služby.

Příklad 13
Stavební firma, plátce DPH se sídlem v ČR, provede rekonstrukci
nemovitosti na Slovensku. Příjemcem služby je osoba registrovaná k DPH na
Slovensku. Místem plnění je dle § 10 ZDPH (resp. čl. 47 Směrnice)
Slovensko, proto na faktuře nebude uvedena česká daň. Kdo je povinen přiznat
daň na Slovensku, zjistí poskytovatel služby – česká stavební firma ze
slovenského zákona o DPH (pouze pro orientaci a bez záruk uvádím, že podle § 69
odst. 2 slovenského zákona o DPH má povinnost přiznat daň příjemce služby,
pokud dodavatel není na Slovensku registrován k dani a odběratel je na
Slovensku usazen). Do souhrnného hlášení se služba s místem plnění podle § 10 ZDPH neuvádí.

Příklad 14
Stavební firma, plátce DPH se sídlem v ČR, provede rekonstrukci
nemovitosti v Polsku. Příjemcem služby je osoba nepovinná k dani. Místem plnění
je Polsko, daň proto náleží polskému státu. Osobu povinnou přiznat daň z této
služby určuje polský zákon o DPH a lze předpokládat, že to bude
poskytovatel.

Příklad 15
Osoba registrovaná k dani se sídlem v Německu vlastní budovu v ČR.
Opravu této nemovitosti provádí český plátce. Oprava spočívá v poskytnutí
stavebních služeb vymezených v § 92e ZDPH. Místo plnění je podle § 10 ZDPH v ČR. Daň přiznává podle § 108 odst. 1 písm. i) ZDPH příjemce služby – německý vlastník nemovitosti, který se stává plátcem podle § 94 odst. 16 a podle § 95 odst. 6 ZDPH ho stíhá
registrační povinnost, a to do 15 dnů ode dne poskytnutí služby. Služby
přepravy osob (§ 10a ZDPH)
Ani u služeb přepravy osob nedošlo za celou dobu účinnosti ZDPH k
zásadním změnám. Místo plnění je ve státě, kde se příslušný úsek přepravy
uskutečňuje. Mezinárodní přeprava osob je osvobozena od daně s nárokem na
odpočet daně podle § 70 ZDPH. Připomínám, že osvobozena v ČR
může být pouze ta část přepravy, která je v ČR předmětem daně (tj. český
úsek).

Příklad 16
Autobusový dopravce se sídlem v Polsku, kde je i registrován k DPH,
poskytuje službu přepravy osob z Prahy do Liberce příjemci, jímž je osoba
nepovinná k dani usazená v ČR. Místem plnění je ČR. Otázkou je, která osoba
přiznává daň. Podle některých výkladů se poskytovatel služby stává plátcem DPH
v ČR, a to dle § 94 odst. 13 ZDPH. Této
výklad však je problematický z následujících důvodů.
Podle § 94 odst. 13 ZDPH se
osoba registrovaná k dani v jiném členském státě stává plátcem za podmínky,
že jí vznikla povinnost v ČR přiznat a zaplatit daň:
§ 94 odst. 13
ZDPH
„Osoba registrovaná k dani v jiném členském státě,
která nemá sídlo, místo podnikání ani provozovnu v tuzemsku, nebo zahraniční
osoba povinná k dani, která nemá provozovnu v tuzemsku, s výjimkou provozoven,
prostřednictvím kterých tyto osoby uskutečňují pouze plnění osvobozená od daně
bez nároku na odpočet daně, které uskuteční zdanitelné plnění s místem plnění v
tuzemsku mimo dovozu zboží, se stávají plátcem dnem uskutečnění tohoto plnění, pokud jsou osobou povinnou přiznat a zaplatit daň“.
Do konce roku 2009 ukládal takovou povinnost při poskytnutí služby § 15 odst. 5 ZDPH. Vzhledem
ke zrušení tohoto ustanovení k 1. lednu 2010 však už zákon takovou povinnost
neukládá.
§ 15 odst. 5 ZDPH (ve znění do 31. 12. 2009)
Při poskytnutí přepravní služby podle § 10 odst. 2 [,,,] zahraniční
osobou povinnou k dani nebo osobou registrovanou k dani v jiném členském státě,
s místem plnění v tuzemsku, v případě, kdy nejsou naplněny podmínky pro postup
podle odstavce 2, je zahraniční osoba
povinná k dani nebo osoba registrovaná k dani v jiném členském státě, která
poskytne službu nebo dodá zboží, povinna přiznat a zaplatit daň podle § 108, pokud se nejedná o poskytnutí
služby nebo dodání zboží, která jsou osvobozena od daně.
Je tedy otázkou, zda se osoba, která není v tuzemsku k dani
registrována a která zde uskutečňuje zdanitelné plnění, stává podle § 94 odst. 13 ZDPH plátcem, jestliže není splněna zákonná podmínka, resp. jestliže jí žádné
ustanovení zákona neukládá povinnost daň přiznat a zaplatit. Tuto povinnost
ukládá zákon v § 108 ZDPH pouze plátci. Podle mého
názoru se proto taková osoba plátcem nestává a následná povinnost registrace a
přiznání daně ji nestíhá, a to i přesto, že podle Směrnice by tato povinnost
být uložena měla. Pochybení zákonodárce, který v souvisejících ustanoveních
nedostatečně reagoval (resp. vůbec nereagoval) na novelizace ustanovení jiných,
lze podle mého názoru těžko v tak vysoké míře připsat k tíži daňového subjektu.
Existence opačných právních názorů je mně nicméně známa. Je proto vhodné uvést
obě výkladové varianty.
V novele zákona, s jejíž účinností se počítá od r. 2013, je tato
nesrovnalost již napravena.

Příklad 17
Autobusový dopravce se sídlem v ČR poskytuje službu přepravy osob z
Prahy do Paříže české cestovní kanceláři. Místo plnění je ve všech státech,
jimiž autobus projíždí, tedy i v ČR. Daň za český úsek se neplatí, neboť tato
část služby je osvobozena od daně podle § 70 ZDPH. Daň za přepravní úseky
uskutečněné v ostatních státech, v nichž se přeprava koná, se přizná v těchto
státech s výjimkou případů, je úsek přepravy osob realizovaný na území daného
členského státu osvobozen od daně. Který ze dvou subjektů (poskytovatel či
příjemce služby) daň přizná, pokud přeprava osob v dané členské zemi není od
daně osvobozena, upravují lokální zákony o DPH dotčených států.
Nahoru Služby v oblasti kultury, umění, sportu, apod. (§ 10b ZDPH)
Další výjimkou ze základního pravidla pro určení místa plnění jsou
služby vzdělávací, vědecké, sportovní, kulturní, zábavní, jejichž
charakteristickým znakem je, že jde většinou o hromadnou akci s větším počtem
účastníků. Patří sem i pořádání výstav a veletrhů a služby související. Místem
plnění těchto služeb je stát, v němž se akce skutečně koná, jestliže je
příjemcem služby osoba nepovinná k dani (B2C).
V transakcích B2B je místo plnění ve státě, kde se akce koná, pouze
tehdy,je-li předmětem služby poskytnutí oprávnění ke vstupu. V ostatních
případech není místo plnění speciálně stanoveno a postupuje se podle ostatních
ustanovení (nejčastěji pravděpodobně podle základního pravidla).

Příklad 18
Osoba registrovaná k dani se sídlem v Německu poskytne službu
zajištění aktivní účasti na veletrhu v Brně polskému podnikateli. Zajistí v
prostorách veletrhu místo na stánek, přívod elektřiny, připojení k internetu a
reklamu, pronajme stánek a provede požadované výtvarné zpracování. Místo plnění
se řídí základním pravidlem (§ 9 odst. 1
ZDPH) a je v Polsku. Daň přiznává příjemce služby – polský
podnikatel.

Příklad 19
Český plátce zabývající se výstavnictvím poskytne službu jinému
českému podnikateli. Služba spočívá v prodeji vstupenek na veletrh v Německu.
Místo plnění je podle § 10b ZDPH v Německu. Která z obou
smluvních stran má povinnost se v Německu zaregistrovat a přiznat daň z
předmětné služby, řeší německý zákon o DPH. Obdobně by se posuzovalo místo
plnění i v případě poskytnutí možnosti zúčastnit se různých konferencí nebo
seminářů, kdy je zákazníkům účtován účastnický poplatek.

Příklad 20
Česká jazyková škola pořádá dětský letní jazykový kurz na Maltě.
Nakoupí tam ubytování pro účastníky a nakoupí i letenky. Učitel jazyka je jejím
zaměstnancem. Místo plnění u služby samotné výuky je podle § 10b ZDPH na Maltě, místem plnění služeb
ubytování a přepravy, které jsou součástí celého balíčku, je podle § 89 odst. 4 ZDPH ČR, protože
představují cestovní službu. V ČR bude daň z cestovní služby přiznána
poskytovatelem služby a lze předpokládat, že i na Maltě se bude muset
poskytovatel zaregistrovat a přiznat daň ze služby výuky. To však řeší maltský
zákon o DPH. Kdyby jazyková škola nakoupila i služby učitele jazyka, odpadla by
jí povinnost zdaňovat jeho službu na Maltě, protože…